Vlna otužování se začíná čím dál více rozšiřovat. Ti kdo se vystavují ledové vodě její výhody nesporně znají. Voda sama o sobě je živým organismem, který reaguje na naše myšlenky. Žehnáme-li vodě, její struktura je krásná a má schopnost léčit, pokud vodu necháváme bez povšimnutí, její struktura je neutrální a pokud bychom vodu považovali za nechutnou, ošklivou, tak její struktura bude vypadat nezdravě a nemůžeme pak pocítit její léčebné účinky. Tuto skutečnost zkoumal japonský doktor alternativní medicíny Masaru Emoto, který prokázal že voda je nosičem informací. O jeho fantastických objevech je dnes dostupná celá řada článků, běžně dostupných na internetu.
Proč se tedy lidé otužují a co jim to přináší?
Postupem času zjišťuji, že každý může být v jiné fázi a je to velmi závislé na úrovni vědomí každého jedince a jeho záměru. Jsou lidé, kteří si přejí pomocí otužování docílit rychlejší regenerace organismu po fyzickém výkonu-tréninku, někteří věří v lepší obranyschopnost, zlepšení krevního oběhu, a celé řadě ozdravných účinků pro naše zdraví. Obzvláště v zimě je pak pocítit, jak jsme zchoulostivělí na chlad.
To je většinou první fáze, kdy i já jsem chtěla objevit přínos otužování o kterých jsem se dočítala z různých zdrojů a posílit své tělo v zimním období. Byla jsem však stále zaměřená jen na tělo.
Postupně jsem však objevovala, že otužování přináší i duchovní rozměr. Je to cesta k lásce, jasnosti, celistvosti, jednotě.
A teprve tady začaly mé největší objevy.
Na své zahradě máme vybudované koupací jezírko, tak mi vlastně nic nebránilo v tom, abych si vytvořila návyk, že se v něm každý den namočím. Dobrým tipem, kterým se mi v té době dostalo bylo, abych s otužováním začala v létě a pak prostě pokračovala dál a jak bude postupně teplota klesat vlivem okolí teploty, tak si i tělo bude potupně zvykat na nižší teploty. Je to nejpřirozenější a nejmilosrdnější přístup, jaký jsem mohla zvolit.
Samotnou mne překvapilo, že byl listopad, voda měla kolem 10st. a mě to nezastavilo. A čím chladnější byla voda, tím více jsem se do ní těšila a cítila jsem už při osušování příjemnou euforii. Někdy jsem se opravdu rozesmála. Nevím přesně jaký to hormon se vylučuje, ale přinášel pocity radosti. Díky tomu jsem asi v celém procesu vydržela až dodnes. Dalším dobrým tipem bylo – najdi si parťáka. Ve dvou je snazší se udržet na cestě. Proto jsme s manželem tuto výzvu přijali společně.
Postupně jsem přidávala k otužování i různé zahřívací techniky dýchání před koupelí a zahřívací cviky po ní.
První pokusy s otužováním byly euforické a povzbuzující. Postupně ale se objevovaly dny, kdy se mi do ledu opravdu nechtělo a začala jsem pozorovat kolik výmluv si hlava vymyslela, abych ten den nemusela čelit extrémnímu chladu.
Při každém vstupu do ledové vody totiž ego říká tělu – to je nelidské. Jakoby každá buňka těla říkala – pomoc, tady já nemám být, tady já umřu! Ale co bylo zvláštní poznání, že tělo se bránilo, ale duše se radovala. Proto jsem začala pozorovat, jak se mě snaží ego ovlivňovat a nastavila si plán, že mu nebudu naslouchat a i přestože se bude bránit, odvážně tuto každodenní výzvu přijmu a ponořím se ať se venku či v hlavě děje, co se děje.
Po dvou letech otužování jsem si uvědomila, že někdy vodu posuzuji. Stačilo přijmout posuzovací myšlenku na to, že voda je studená a mě se do ní nechce a i když jsem nakonec do vody šla, tak mi opravdu přišla studená a i reakce těla byla taková, že se mi v ní moc nechtělo být. Tento poznatek jsem si přála vědomě posunout tak, abych vodu přestala hodnotit a posuzovat a přijala ji zkrátka takovou, jaká je – laskavou.
Vyrobila jsem na okraj jezírka dřevěnou destičku s nápisem „Miluji tě“, ozdobila ji srdíčky a mušličkami, aby mi každý den připomněla, kdo ve skutečnosti voda je. Že je laskavá, milující a je jen na mé volbě, zda ji takovou i budu chtít vidět.
Mělo to ohromný přínos v tom, že jsem dokázala přijmout strach a obavu ze smrti z chladu (což je vlastně to, před čím mě ego varovalo) a přesto tomuto varování nenaslouchat a vykročit strachu ze smrti vstříc. A spatřit tam to, co tam skutečně je – lásku a mír.
Po tomto záměru následovalo ponoření v tichosti noci za svitu hvězd a luny do tmavé vody v ledovém otvoru jezírka. Z úst mi vycházela bílá pára vzhůru k nebi. Dech se zklidnil. Přišel pocit naprosté důvěry a klidu. Byl pro mě velmi silný zážitek. To ticho bylo dokonalé. Neexistovalo nic jiného než přítomnost a čas jako by se zastavil. Chlad jsem přestala vnímat a celé tělo se uvolnilo. Jako by mezi mnou a vodou nebyl rozdíl. Já jsem voda – voda jsem já.
Jsme jedním
Díky tomu jsem si uvědomila kdo ve skutečnosti jsem…
…laskavou myšlenkou.
S láskou a radostí
Kateřina Studnicová
Team Health & Leadership Coach
