Je noc. Nad hustým tmavým lesem svítí měsíc v úplňku a osvětluje palouk s chatrčí z větví. Uprostřed palouku sedí v trávě kolem ohýnku dva zarostlí loupežníci. Opékají si brambory a jablíčka, které si nakradli ze zahrady u statku kousek za lesem.

„Už to bude?“, ptal se nedočkavě první z nich, Karlos. „Mám hlad, až mi kručí v břiše.“ „Ještě chvíli vydrž, trochu nevrle mu odpověděl druhý pytlák, s přezdívkou Hudrák, který držel nad plameny prut s napíchnutými několika bramborami a jablíčky.

Karlos nato zabrblal: „Stejně ti řeknu, pořád dokola jen ty brambory a jablka. Kdyby tak byl aspoň špekáček! Úplně si umím představit tu vůni!“

Hudrák se ušklíbl: „Jo, taky bych si dal. A ještě raději dobře propečenou srnčí kýtu, s křupavou kůžičkou! Mňam!“

Karlos ho okřikl: „Hele, nech toho a nedělej mi chutě! A vůbec, zítra se vypravíme poohlídnout, jestli se nám do nastraženého oka na stezce, kudy chodívá lesní zvěř ke studánce, nechytilo divoké prasátko, srnka, nebo aspoň liška. To by bylo!“

A jak řekli, tak udělali. Hned ráno, když ještě stála v trávě rosa, vyrazili. V lese se dobře vyznali, a tak po hodince dorazili na místo. Přesně tam, kde předevčírem nastražili oko z tenkého drátu, do kterého se mělo chytit jako do pasti nějaké zvířátko. Jaké ale bylo jejich překvapení. Na stezce nebyla ani jejich past, a už vůbec ne nějaké chycená upytlačená kořist. Hleděli jen pošlapané místo, se stopami kopýtek a dětských bot, a několik skvrnek od krve.

„No, co co co, rozumíš tomu?“, nechápavě kroutil hlavou pytlák Hudrák.

„Sakra, vypadá to, že nás někdo předběhl, a kořist nám sebral,“ vztekal se Karlos. „Já ho dostat, tak ho snad přerazím vejpůl!

Jak já se těšil na pečínku!“, povzdychl si ještě.

„To je divný,“ drbal se ve špinavých vlasech Hudrák. „Vždyť to jsou stopy dětských bot. „Kdo to jen mohl být?“

„Co kdybychom si trochu počíhali v okolí?“, přemýšlel nahlas Karlos. „Třeba na toho prcka natrefíme.“ 

Uběhlo několik dní, a nic se nedělo. V pátek vpodvečer byl malý Vinci doma s maminkou. Ta zrovna věšela prádlo na šňůru na zahrádce před jejich chaloupkou a pozpěvovala si k tomu. Vinci se nudil, a tu mu blesklo hlavou:

„Co kdybych se ještě před večeří zašel podívat tam, kdy minule pytláci nastražili past lesní zvěři.“

„Smím před večeří na chvíli ven, mami?“, zavolal na maminku.

 A když kývla na souhlas, vyběhl do lesa. Ještě za sebou slyšel, jak za ním maminka volá, aby byl na večeři zpátky.

Nebylo to daleko, a i to místo si dobře pamatoval. Vždyť znal les jako své boty. A tak snadno našel stezku vyšlapanou lesní zvěří v hebké trávě. Brzy dorazil na místo, kde před několika dny vysvobodil z pasti malou srnku. S úlevou pozoroval, že místo bylo prázdné, po nějaké nové pasti ani památky. Měl radost, a vydal se po té stezce směrem k tůňce. Těšil se, že si udělá radost, a před návratem domů se ve studené vodě osvěží.

Sotva Vinci ušel pár kroků, stalo se to. Uslyšel za sebou kroky, a než se stačil otočit, někdo mu hodil přes hlavu pytel. Neviděl vůbec nic, jen tmu. Uslyšel hrubý mužský hlas, jak říká: „Karlosi, pořádně pytel zavaž, ať nám neuteče! Vsadím se, že to určitě bude ten prcek, co nám sebral naši kořist“. Vinci se bránil, ale nebylo mu nic proti převaze platné. Pytlák Hudrák si pytel s malým Vincim přehodil přes rameno jak pytel brambor, a kývl na Karlose: „Jdeme, to se uvidí, jestli se nám nepřizná.“ No, znělo to pořádně výhrůžně!

„Pusťte mě, slíbil jsem mamince, že budu večer doma,“ volal ze tmy pytle Vinci.

Ale marně; pytláci s ním neměli žádné slitování a zamířili s pytlem s uvězněným Vincim na svůj loupežnický palouček. „A nešij sebou, nebo uvidíš!“, okřikl zlostně Vinciho pytlák Karlos. 

Druhá část

Druhá část bude o tom, jak pytláci přivázali Vinciho ke stromu, aby z něj dostali, kde je jejich kořist, a o tom, kdo mu přišel tiše z lesa na pomoc, a jak to nakonec všechno dopadlo?

Soutěž o nejlepší závěr pohádky:

Pomozte nám dopsat druhou část pohádky včetně ilustrací. 

O co soutěžíme tentokrát?
O zábalovou čelenku na bolest očí, uší, zoubků nebo na zánět nosních dutin či bolest hlavy. Součástí jsou i fixy na textil!

No a jak se může nosit Vám níže ukazuje naše malá modelka.  Zábaly Mamavis nosí i koníci a můžete si je libovolně ozdobit! 

Své výtvory nám posílejte v čitelné formě nejpozději do 31. května 2019 na e-mail: martina@mamavis.cz nebo na adresu Mamavis, Polní 683, 431 51 Klášterec nad Ohří.

Těšíme se na krásné příběhy!

Spolek Mamavis pro vás připravil sérii pohádek „O cestě malého Vincenze Prissnitze“. Malý Vinci, prožívá spoustu vzrušujících dobrodružství, navazuje zajímavá přátelství s lesními zvířaty a motivuje děti i dospělé k láskyplnému vztahu k vodě a přírodě. Inspirovali jsme životním příběhem, génia a uznávaného vodního lékaře Vincenze Priessnitze.

Pohádky jsme obohatili i o naše zážitky a zkušenosti .V příběhu můžete zachytit jakým obdobím procházíme, naše lekce, zkušenosti, úspěchy a navázaná přátelství.  Tyto pohádky jsou zkrátka o objevování toho, co jsme ztratili, vztah k přírodě a víru jít svou vlastní cestou. Cestou za vlastním snem….

Náš příběh se odehrává v hlubokých lesích, v horách pověstných svou drsnou přírodou, ale též křišťálově čistým vzduchem a spoustou bystřin a tůněk, s vodou studenou i v těchto parných letních dnech.

V jedné malé chaloupce, v malebném údolí u zurčícího potůčku, bydleli maminka a její malý chlapec Vinci. Vinci si zrovna četl pohádku O princi Bajajovi, když se z kuchyně ozvala maminka: „Vinci, prosím tě, přinesl bys z lesa košík lesních jahod? Mám k obědu zaděláno na tvoje oblíbené jahodové knedlíky s tvarohem.“ Vinci měl maminku rád, a tak zavřel knihu a přiběhl k ní: „Jasně, mami, dej mi košík a už běžím.“ Maminka za ním ještě volala ze zápraží: „Vinci, a dej si pozor, prý se tady zase potulují pytláci!“

Vinci měl v lese své místečko, kde lesní jahody určitě najde, palouček schovaný v hustém lese. Pospíchal, aby maminka nemusela dlouho čekat a těsto jí neuteklo. A jak si tak mašíruje lesní stezkou, zdá se mu, že slyší jakési naříkání. A znovu. Ozývalo se nejdříve jakoby z dálky, ale po chvíli už bylo hlasitější, zblízka. Šel po tom hlase, opustil stezku a prodíral se za hlasem, který byl čím dál blíž, křovím. Rozhrnoval zrovna větve mladého smrčku, a tu se před ním otevřel pohled, až celý zkoprněl.

Na úzkém chodníčku v trávě, vyšlapaném lesní zvěří, spatřil malou srnku, jak se snaží vyprostit nožku celou odranou do krve z nastraženého pytláckého drátěného oka. Na úzkém chodníčku v trávě, vyšlapaném lesní zvěří, spatřil malou srnku, jak se snaží vyprostit nožku celou odranou do krve z nastraženého pytláckého drátěného oka.

Srnka byla překvapená snad ještě více než on! Leknutím sebou škubla, očekávajíce, že si pro ni přišli pytláci jako pro svoji kořist. Na okamžik se jejich vylekané oči setkaly. Vinci měl rád les i všechna zvířátka, které v něm žijí. Hned věděl, co má dělat. Přiblížil se pomalu k srnce a pohladil ji. „Počkej, pomůžu ti. Jen zůstaň chvilku stát v klidu a nevrť se.“ Srnka poslechla a Vinci uvolnil oko pevně zatažené kolem nožky srnky. Ta si hbitě nožku osvobodila z pasti a plaše po několika skocích zmizela v lese. Vinci se dal do odstraňování nastraženého oka. Když viděl, jak je drát celý zkrvavený, uvědomil si, jak nožka srnku musí bolet. „Darebáci“, pomyslel si. Když drát z pytláckého oka stočil do klubíčka a strčil do kapsy, vzpomněl si, že maminka čeká, až se vrátí s jahodami. Vydal se je posbírat.

Odpoledne bylo krásně, sluníčko pálilo jak o život. Na maminčiných skvělých jahodových knedlících si pochutnal, a když dočetl pohádku O Bajajovi, a na chvilku zadříml, obrátil se na maminku: „Mami, můžu se jít osvěžit do tůňky?“ Maminka souhlasně kývla, a vyrazil.

Když k tůňce došel, překvapilo ho, co vidí. Byl zvyklý, že přes den plachá zvěř málokdy chodí napít se chutné čisté studené vody z tůňky. Tentokrát tomu ale bylo jinak. Na břehu tůňky stála malá srnka a smáčela si přední nožku ve vodě.

Vytrvale znovu a znovu. A kupodivu neutekla, když Vinciho spatřila. „To je ale divné,“ pomyslel si Vinci, „jak to, že se mě nebojí?“ Pozoroval srnku, a náhle si všiml, že nožka, kterou má ve vodě, je do krve rozedraná. Vinci se ťukl do hlavy: „No jo, to jsem ale ťulpas. Vždyť to je ta srnka, co se chytila pytlákům do pasti.“ A hned mu i došlo, proč se ho nebojí. Vždyť jí před polednem přece pomohl!

A tak se s tou srnečkou potkali u tůňky během několika dalších dní ještě několikrát. Těšíval se na ta krátká setkání, a protože byl Vinci bystrý, šikovný kluk, neušlo mu, jak se srnce zraněná nožka rychle hojí … „Jak je to možné?“, vrtalo mu pořád hlavou. Vždyť srnky a všechna lesní zvěř přece žádného pana doktora, který by jim pomohl, v lese nemají. „Že by snad ta voda?,“ zadumal se.         

Autor: Milan Drábek, člen a hospodář Spolku Mamavis